Noční můra makroekonomie Od “Michael Rozeff”

 

Podobně je na tom i nositel Nobelovy ceny Paul Krugman. Rakouský ekonom Bill Anderson´s velmi doporučuje blog s názvem „Krugman v říši divů“( Krugman-in- Wonderland) , který zpochybňuje pana Krugmana takřka denně. Je zde totiž co zpochybňovat.

 

Točí se všude v akademických kruzích a světových vládních institucích, všude najdeme více Krugmana a více těchto módních, ale ekonomy ignorující, nočních můr. Bez rozdílů si neuvědomují zásadní poznatky Rakouské ekonomické školy. Jedním z nich je, že vládní fiskální a měnová politika nezpůsobí rovnoměrnou inflaci cen veškerého zboží a majetku. Vláda může sice způsobit výrazné zvýšení cen v oblasti nemovitostí, přičemž např. ceny pečiva a práce mohou zůstat relativně stejné.

 

Oliver Blanchard, profesor na MIT, který je zároveň i hlavní ekonom MMF, má bezúhonnou a vynikající pověst. To, mu však nebránilo, aby v únoru roku 2007 napsal:

 

“Bezrizikové sazby jsou nízké na celém světě, a to je to, co se skrývá za růstem většiny aktiv a cen bydlení. Z velké časti, to co vidíme, po celém světě, nejsou spekulativní bubliny, ale navýšení základních hodnot, které jsou dané nižšími úrokovými sazbami.“

 

Profesor Blanchard nemohl vědět, že úvěry, dluhy, a ceny nemovitostí vzrostou mnohem více, než příjmy. Nebyl toho ani schopen, protože jeho vzdělání, způsob hledání, pozorování a možnost zaměřit se na nejednotně rostoucí ceny mu to prostě neumožnil, i přesto, že to bylo evidentní. Je tomu tak proto, že makroekonomové obvykle ve svých modelech myslí jen na „ONU“ jednu cenovou hladinu, a žijí a věří v jejich modely s opomenutím podstatných ekonomických jevů, jako jsou např. skutečné cenové bubliny nemovitostí, které mají přímo pod nosem.

 

Proč tomu tak bylo? Protože profesor Blanchard věřil, že ceny aktiv zůstanou vysoké, že programy, jako je sociální a zdravotní zabezpečení (Medicare v USA) by byly pro penzisty, a že by penzijní plány nebyly ohroženy. Profesor Blanchard napsal:

 

„Zdá se, že velká většina Američanů má dost financí na důchod.“

 

Po posouzení, jeho ne zrovna reálného modelu, který ho dovedl k myšlence, že:

 

„Deficit USA bude snížen.“

 

Myslel si, že jakékoliv úpravy by měly být pouze uhlazené:

 

“Chudé země půjčují obrovské částky velkým zemím, jako jsou Spojené států a ty je vesele utrácejí. Můžeme tušit význam toho všeho? Přijde úplný konec? To jsou otázky, kterými se zabývají Brender a Pisani. Odpověď na první otázku: Ano, je za tím nějaká logika vyplývající z šílenství. Odpověd na druhou otázku: Ne, s trochou štěstí, budou věci fungovat hladce samy od sebe. Souhlasím s oběma odpověďmi. ” (napsal Blanchard)

 

Pokud by makroekonomové postrádali vliv, neměla by to být noční můra. Problém je, že vliv mají a obrovský, jak na velikost, tak na podobu vlád po celém světě. Vládní systémy jsou naplněny jejich myšlenkami.

 

Krugman a Blanchard neopouštějí své špatné metody a modely, ani v době kdy se potýkají s hospodářskou skutečností. Revidují je. Zaobalují je. Však ona noční můra v makroekonomii přežívá navzdory svým nedostatkům, to díky těmto, postupům přepracování starých příběhů. Chytře se daly do práce na psaní nových variací na stará témata. Nevhodné spřádání nových příběhů nadále přežívá, neboť uspokojuje požadavky těch jenž jsou u moci.

 

Blanchard a jeho spolupracovníci mají zbrusu nový dokument s názvem: “Rethinking Macroeconomic Policy”. Je tam bohužel jen velmi málo uvažováno nad tím, co se ve skutečnosti děje.

 

Blanchard a jiní zprostili makroekonomii jakékoliv viny za celosvětové hospodářské problémy posledních několika let. Zároveň se snaží vytvořit manévrovací prostor pro (většinou) zintenzivnění zašlých makroekonomických politik:

 

„Krize nebyla primárně spuštěna makroekonomickou politikou. Byla ale vystavena trhlinám v předkrizové strukturální politice, ty přinutili politiky prozkoumat nové troufalé politiky v období krize, a vyvíjí na nás tlak, abychom přemýšleli o uspořádání po krizové makroekonomické politiky.“ (napsal Blanchard)

 

Je docela vhodné popírat a ignorovat skutečnost, že chybná makroekonomická fiskální a monetární politika vytvořily ceny nemovitostí, které se divoce vymkli vyrovnanému růstu reálného důchodu, a hned druhým dechem připomenout nedostatky něčeho jako „politického rámce“, který nyní po „nás“ (makroekonomech) požaduje makroekonomickou politiku.

 

Jaký druh přehodnocení navrhuje Blanchard a jeho kolegové? Určitě ne: ústavní cestou razit peníze (hotovost), ukončení emise směnek, ukončení podpory amerického Federálního rezervního systému bankovkami, a jiné takové kroky, aby zastavil Federální rezervní systém. Místo toho navrhují další zvýšení inflace.

 

„Měli by zákonodárci usilovat o zaměření se na vyšší inflační míry v běžné období, s cílem zvýšit prostor pro měnovou politiku, aby byla schopna reagovat na takové šoky? Abychom byli konkrétní, jsou čisté náklady inflace mnohem vyšší, řekněme 4 procenta, než 2 procenta, které odpovídají součastnému cílovému omezení.“ (napsal Blanchard)

 

Cože, jaká inflace? Jaké ceny? Noví keynesiánci vycházejí z představy pouze jedné jediné cenové hladiny. Pro ně nemá konstantní inflace nikdy škodlivé účinky. Stejně tak i podle Blancharda a spol.

 

„…teoretický základ cílování inflace poskytuje nový keynesiánský model. V benchmarku verze tohoto modelu, je konstantní inflace vskutku optimem politiky, přinášejí nulové mezery výstupu (ten je definovaný, jako rozdíl úrovně produkce, která by nastala při absenci nominální strnulosti), z kterého se vyklube nejlepší možný výsledek pro činnost současné ekonomiky, včetně jejich nedostatků.

 

Naproti tomu Rakouská ekonomická škola si uvědomuje, že inflace není nikdy konstantní (resp. neutrální). Vždy navyšuje strukturu produkce, která trvale vede k recesi, nebo nedej bůh hůř. Dokonce i Blanchrad a spol. si zlehka pošeptávají o tomto úhlu pohledu.

 

„Co je však jasné, že chování inflace je mnohem složitější, než se předpokládá u našeho zjednodušujícího modelu a chápeme ji docela mizerně, co se týká vztahu mezi aktivitou a inflací, především při nízké inflaci.“ (napsal Blanchard)

 

To však není Blanchardův ústupek ve prospěch pohledu Rakouské ekonomické školy, ač jej nevyslovil, nerozpoznal, a ani nezmínil. Toto je přiznání viny, které má otevřít nové cestky, jako by nové řešení pouze převlékl do starého kabátu.

 

Paličatě odmítají uznat realitní bublinu, a to i poté, co splaskla a stále se smršťuje, a přitom nám říkaji, jak jsou ceny neuvěřitelně narušeny, tedy ceny, které plynou z inflace:

 

„…empirické důkazy jsou, nicméně jejich vliv na výkonnost je těžké rozeznat, pokud bude jednociferná inflace…“ (napsal Blanchard)

 

Odmítají uznat fakt, že Greenspan (resp. FED) podpořil bytovou bublinu a nesplnil své povinnosti řídit rizika mezi bankami. Blanchard a spol. inklinují ve prospěch centrální banky centralizující regulace obchodních bank.

 

„Centrální banky jsou jasným kandidátem na pečlivou makro-regulaci. Jsou zde ideální podmínky pro sledování makroekonomického vývoje. V mnoha zemích, jakožto regulátor, takové banky existují.“

 

Zdroj: UB School of Managment