Královské finance a daně od “Boba Hoye”

Naše každoroční vánoční číslo

Jeden by mohl doufat, že finanční okrádání, kterého se dopouštěli středověcí  panovníci, by mělo být zapomenuto tehdy, když liberální  osvícení smetlo božská práva králů.

Pokračující  prohlášení od šéfa Fedu Bernanka k tomu používat „tlak na tištění“ ve snaze vyvolat inflaci všeho, by mohly být brány v úvahu překvapivě snad jen v oblasti poctivosti. Eufemismy pro měnové devalvace začaly díky původním podporovatelům Fedu a kšeftováním bylo, že „flexibilní“ měna by zamezila vážným finančním poklesům.

Ačkoliv zákonodárci byli přesvědčeni, že měnová devalvace by udržela postup „zotavení“, 95 procent devalvace kupní síly dolaru zveličovalo rozmachy a fiaska

To je obzvláště  ironické, když vládní intervence nezabránila masivním poklesům jako například při komoditním kolapsu v roce 1921 a při kolapsu prakticky všeho po roce 1929. Kromě toho, načasovaní a procentní poklesy při krachu v roce 2008 zopakovaly ty z roku 1929 s pozoruhodnou přesností. Neplaze proslulý krach zopakoval příklad roku 1873. (Pozn.: Po vítězství nad Francií vstoupilo sjednocené Německo do řady evropských mocností. Euforie z vítězné války a vznik velkého německého hospodářského prostoru vedly v letech 1870-1873 k mimořádnému rozmachu, z kterého profitovala i habsburská monarchie. Tento vzestup umožnily také vysoké francouzské reparace [5 miliard franků], které byly brzy splaceny a zaplavily německý finanční trh. Avšak vysoká konjunktura tzv. gründerského [zakladatelského] období netrvala dlouho. V roce 1873 přišel velký krach, který poslal mnoho evropských zemí na dlouhou dobu do náruče hospodářské deprese.)

Nějaká  úleva by mohla nastat, když přichází Santa Claus a s ním horečné nákupy, ale velikost krachu naznačuje, že rok 2008 bude nakonec mít historickou prestiž roku „1929“. Vládní experiment umělých peněz, umělých cenný papírů a umělých úvěrových ratingů vyvrcholil v největší úvěrovou katastrofu v historii. Odpovědnost musí být kriticky přisouzena všem účastníkům a historie naznačuje, že to tak bude.

Liberálové  19. století, tak rozumoví a zásadoví ve svých názorech, by si nedokázali představit nenasytnou mazanost, kterou vyvinulo mnoho moderních vlád při konfiskaci soukromého bohatství, které  vydělali produktivně pracující občané. Vidíme středověkou finanční tyranii, kterou opakují dnešní zastánci božských práv byrokratů? Pohled do historie nabízí perspektivu.

Ačkoliv odporná, když byl vnucena, tato historická epizoda je ranným příkladem panovnických financí, i když poněkud zábavných: svérázný Richard I. (1189-1199) prodal nemovitosti, aby financoval a připojil se ke křížové výpravě Petera Hermita. Po návratu, si je vzal zpět pod záminkou, že původně neměl právo je prodat.

Neblaze proslulý  král John (vynutil si Magnu Cartu v roce 1215) předložil chytrý plán na uvěznění a vykoupení milenek duchovních, přesvědčený, že finance, které by nemohl obdržet z jejich nenasytnosti, by mohl dostat díky jejich chlípnosti. 

(Pozn.: Magna Carta je anglická charty, původně  vydaná v roce 1215 a znovu vydaná v modifikované verzi později ve 13. století, která vynechává jistá dočasná ustanovení, která zahrnují přímé výzvy k autoritě monarchy. Charta se poprvé stala součástí zákona v roce 1225. Verze z roku 1297 s dlouhým názvem [původně v latině] Velká charta svobod Anglie a svobod Lesa [The Great Charter of the Liberties of England, and of the Liberties of the Forest] stále zůstává součástí sbírky zákonů Anglie a Walesu. Tři klauzule z charty z roku 1297 jsou dne stále v platnosti:

Klauzule 1, svoboda Anglické církve.

Klauzule 9 [klauzule 13 v chartě z roku 1215], „starodávné svobody“ města Londýn.

Klauzule 39 [klauzule 39 v chartě z roku 1215], právo na řádný proces.)

Edward I. (1272-1307) konfiskoval peníze a stříbro nebo zlaté předměty z klášterů a kostelů, předstíral cestu do Svaté země, vzal peníze a odmítnul tam jít. 

Edward IV. (1461-1483) byl popisován jako nejpohlednější výběrčí daní  v zemi, a když políbil jednu vdovu, protože mu dala víc než očekával, bylo řečeno, že zdvojnásobila množství v naději, že dostane další polibek.

Fiskální  charakter Henryho VII. (1485-1509) vešel ve styk s bohatými rodinami na základě dvou argumentů. Jestliže domácnost nebyla extravagantní ve svých výdajích, pak na ně zaútočil, co si dali do úschovny. Zatímco, když si žili extravagantně, byli považováni za bohaté a mohly se od nich vymáhat poplatky. Jmenovitě podle ministra financí, ten trik se nazýval „Mortonova vidlička“. (Pozn.: Pojmenováno po Johnu Mortonovi, Lordu Kancléři za vlády Henryho VII. z roku 1487 a jeho politiky výběru daní.)

Široce rozšířená forma konfiskace vlastnictví, především zaměřená na chudé, byla uskutečňována díky znehodnocování měny a extrémní příklady okrádaní všech vyvolaly vážné sociální nepokoje. Bez ohledu na to, jaká byla použita metoda, finanční zneužití přimělo parlament ke změně názoru a najít nutný prostředek k omezení fiskálních ambicí vládnoucí třídy.

Zápas mezi individuální svobodou a autoritativní okázalostí  pokračoval až do konce 15. století, kdy rostoucí obchodní  bohatství a politická síla v Londýně se začaly stávat důležitými současně s jejich běžným finančním významem. Specifická událost, která stvrdila vítězství nad starodávným status quo, byla „Glorious Revolution“ (někdy nazývaná také Anglická revoluce) v roce 1688, která vmanévrovala obchodu nakloněného a protestantského William of Orange (Vilém Oranžský) do lůna Britské koruny a nahradil Jamese II. jako poslední absolutistický král. Jak osvěžující to bylo, naznačuje represivní politika jeho a jeho předchůdce, Charlese II. (Karel II.). S nastartováním obnovy monarchie díky Charlesovi v roce 1660, oby králové byli podplaceni Francií, aby změnili kulturu Anglie, a to důsledně v autoritativním směru. Pohrdavé poznámky namíchnuté vládnoucí třídy byly podobné těm, které dnes směřují k dnešní „Tea Party“, která je nakloněná obchodu a rodině.

Bez ohledu na to, jak nápadité nebo despotické byly panovnické  finance, to nelze porovnat s dlouhodobě běžícím nátlakem utrácet peníze jiných lidí dnešními byrokraty a politiky, ve skutečnosti bezuzdným díky šekům a finančním bilancím institucí nebo médiím hlavního proudu.

Ale před tím, než se více rozšířím o této věci, měla by být vzata v úvahu jiná událost, která formálně ukončila starý svět a který byla počátkem moderních financí s nástupem Bank of England v roce 1694. Jak ukazuje historie, centrální bankovnictví je skvělé, když je disciplinované díky konvertibilní měně a když ne, stává se nástrojem státních ambicí ke konfiskaci bohatství, i když nastane měnová devalvace. Tak dolar ztratil 90% ze své hodnoty jenom během 50 let a překonává tak panovnické devalvace, a jako ony, nebylo to žádná náhoda.

Skutečně, nutkání Fedu „tisknout“ by mohlo být pokusem jít na konečných 10%. Jakmile by mnohé externí centrální  banky toto považovaly za ohromný nerozum, je nejisté, jak dlouho toto snažení bude mít důvěru i v akademických kruzích. Bohužel, moderní finanční instituce jako Treasury (Ministerstvo financí) a Federal Reserve System (Fed = centrální banka U.S.A.) se staly stejně zkorumpované jako jejich středověcí protějšky.

Naštěstí, historie nabízí nějaké protiklady k vládnímu zneužívání produktivního sektoru. Krátkou rebelií, nejefektivnější samozřejmě byla vláda a její finanční instituce, nucené být zodpovědné vůči plátcům daní. Jako pro ty, kteří zruinovali měnu (také vládní zodpovědnost), také Dante ve svém Infernu vyhradil pro „raziče mincí, kteří podvádějí“, speciální místo v pekle.

Anglosaské  kroniky zaznamenávají něco stejného, i když více časového: 

„1125 A.D. V tomto roce před Vánocemi se král Henry (Jindřich) vydal z Normandie do Anglie a rozkázal, že všichni raziči mincí …zbaveni svých členů cechu … Biskup Roger of Salisbury jim všem rozkázal se shromáždit o Vánocích ve Winchesteru. Když sem přišli, jeden po druhém byli předvedeni a přišli o pravou ruku a dole o jedno pravé varle. Toto vše bylo dokonáno během dvanácti dnů mezi Vánocemi a svátkem Tří králů a bylo to, ačkoliv hrůzné, naprosto omluvitelné, protože oni zruinovali celou zemi díky rozsahu jejich podvodu, za který právem zaplatili.“ – Kronika Laud

Naštěstí, historie naznačuje, že veřejnost nakonec přijde na to, že bez ohledu na to, jak svůdná tvrzení ohledně finančního managementu a daní jsou, prvním krokem bylo především zkonfiskovat soukromé  zisky. Lidé poté budou žádat návrat skutečných peněz a zodpovědné vlády.

Zdroj: The Agri-Food Value

Preložil: Ivo Stoukal