Projev na Ludwig von Mises institutu konference: „Rakouská ekonomika a finanční trhy,“ která se konala na University Club v New Yorku 22. května 2010. Komentáře v závorkách a kurzívou jsou vytržené z kontextu v důsledku časového omezení. Projev je možné slyšet v sekci Rozhovory na AuContrarian.com, a na internetových stránkách institutu Ludwig von Mises spolu s projevy ostatních přednášejících.
Část 1: Úvod
Kup teď
Alan Greenspan byl ve své době vhodným předsedou Fedu. Byl pověstný tvorbou inflace a toto bylo století inflace. Jeho znalosti velmi povrchní, když Amerika směřovala k povrchnosti. Byl výplodem publicity v časech, které se lidé dožadovali celebrit. Byl málomluvný v době, kdy se myšlenky stávaly více zmatenými. Znal zkratky až k vrcholu, v době kdy si Američané vybírali tu snadnou cestu.
Peníze byly během uplynulého století degradovány. Dnes dáte nejméně 20 dolarů to, co stálo v roce 1913 dolar. Peněžní Inflace se do dvacátého století „zažrala“ – degradace slov, neustálé rozptylování a mediální propagace. To znamená, uctívání celebrit prostě jen proto, že jsou celebritami a úspěch jednoho podbízivého politika a chytrého oportunisty: Alana Greenspana.
Zkazky z 50. let nastavují kurz až do současnosti. Dožadovali jsme se mezd a výhod, které nemohly být vyplaceny v konstantních dolarech. Američané pracovali méně hodin. Dováželi více zboží, než vyváželi. Vláda měla už v té době vyšší výdaje než byly její příjmy o dekádu později (v šedesátých letech).
V roce 1971 jsme přestali s vyrovnáváním naší platební bilance ve zlatě. Vlády – a to platilo na celém světě – považovaly deficitní financování za opium pro masy. Vládní podpůrné programy přetékaly. Masy si zvykly na inflaci a půjčky v měnách, které směřovaly ke znehodnocení. Takže, dlužníci vrátí méně reálných peněz, než si půjčili. Bankéři mohli půjčit více poté, co skončilo navázání na zlato, protože žádné konečné vyrovnání nároků neexistovalo.
Pro tuto lest na poctivost a zdravý rozum, Spojené státy potřebovaly zaměstnat ekonomické celebrity, které by vymyslely nové teorie za pochodu. To nebylo zrovna čestné. Z toho vyplývá, že naše transakce v dolarech se staly nečestnými. Korupce ze strany vlády, podle ekonomů, kteří uspokojili své zájmy, byla doprovázena korupcí těch, kteří s penězi obchodují. Vzhledem k tomu, že poctivost byla nepřítelem našeho jednání, nečestnost byla ve výhodě. Nakonec se důvěra a vládní politika přiklonily k méně rukou, těch ochotných se zapojit do švindlu s úsporami veřejnosti.
V centru je instituce, Federální rezervní systém, který byl ochotným komplicem. Zaměstnává nečestné ekonomy. V roce 1987, je zvolen předsedou muž, který nemá žádné zásluhy, ale je ochoten dělat radikální řezy, aby zachoval fasádu národní solventnosti. Ten podvodník byl Alan Greenspan.
Část 2: Alan Greenspan
1950.
Když bylo Alanu Greenspanovi 26 let, udělal prozíravé a pro budoucnost charakteristické rozhodnutí. Začal kouřit dýmku. Psal se rok 1950.
Zrovna nastoupil na Columbia University, kde usiloval o doktorát z ekonomie. Přihlásil se na přednášky profesora Arthura Burnse. Burns byl známou postavou. Byl spoluautor dobře přijímané knihy: Měřicí hospodářských cyklů.
Ať už se na Burnsových přednáškách naučil cokoliv, Greenspan udělal důležitou věc: začal s dýmkou. To totiž bylo Burnsovo poznávací znamení, jak si někteří budete pamatovat, když předseda Fedu Arthur Burns seděl před výborem Senátu a proměnil ekonomiku v 70. letech.
Například, když v 70. letech zuřila inflace, byl to Burns, kdo vyňal potraviny a energie z indexu spotřebitelských cen.
V roce 1953, Burns opustil Kolumbijskou univerzitu a začal šéfovat Radě ekonomických poradců prezidenta Eisenhowera. Greenspan a současně opustil Kolumbijskou univerzitu, aniž by získal doktorát.
V roce 1977 se však dočkal doktorátu z ekonomie, na New York University. Za sbírku článků a výstřižků z ekonomických časopisů sešitých dohromady.
Alan Greenspan si zvykl volit tu snadnou cestu.
V médiích se stále mluvilo o Greenspanovo „ideologii.“ Nebo, někdy se říkalo „indeterminismus“. Nebo to mohlo být „volno-tržní víra.“ Ať tak či onak, toto jsou jednoduché škatulky, a jednoduché je asi všechno, co z médií dostaneme.
Alan Greenspan se ale vždy staral pouze a jen o jednu věc. Každé nervové vlákno v jeho těle v každém okamžiku jeho života bylo věnováno propagaci Alana Greenspana.
Greenspan nikdy vlastně neměl ideologii. Patrně nikdy nepochopil, o čem Ayn Rand mluví. Nathaniel Branden, v 50. letech Randin pomocník číslo jedna, a také Randian, který měl nejblíže Greenspanovi, psal o několik let později:
“A teď, při pohledu na [Alana], Přemýšlím, do jaké míry si byl vědom Ayniných názorů.”
Branden pokračoval: Skládám Ayn poklonu za některé [papír, které popsala a četla skupině], může Greenspan by řekl, “Při čtení tohodle … člověk má tendenci se cítit … vesele.”
Fráze a ujištění také fascinovala národ o 50 let později. V té době to bylo asi tak všechno, co jsme mohli dostat z jakéhokoli veřejného činitele. Samozřejmě, jako národ jsme ani nepožadovali více.
Zdá se, že Ayn Rand chápala, proč se Alan držel její zástěry, když na sobě měla zástěru.
Zeptala se Brandena: “Myslíte si, že Alan by mohl být v podstatě sociální horolezec?”
Uhodila hřebíček na hlavičku.
Alan věděl, co dělá. Toho času, mladý spisovatel se zeptal Gorea Vidala, zdá má nějakou radu: Vidal odpověděl: “Ano, dostaň se do televize tak často, jak je to jen možné.”
Část 3: Slichter-Martin
V té době, hořela ve Washingtonu debata o inflaci. Někteří byli pro, a některé proti.
V polovině 50. let měli akademičtí ekonomové políčeno na to zvýšit svou přítomnost v médiích. Jeden z nich byl profesor z harvardské univerzity Sumner Slichter. Časopis Fortune ho nazval „otcem inflace.“ To by nemuselo znít jako kompliment, ale zaručilo to publicitu.
Slichter řekl Senátu, že Fed bude muset akceptovat inflaci aby se mohl vytvářet dostatek pracovních míst. Slichter namítal, že náklady na materiál a práci rostly, protože odbory tlačily mzdy a zaměstnanecké výhody nahoru rychleji než rostly zisky z produktivity práce. Výsledkem je jen pokračování pomalého růstu cen.
Slichter měl pravdu, ale ignoroval tradiční řešení – buďto pracovat víc nebo přijít o benefity. Amerika neměla náladu ani na jedno.
Slichter stojí v čele části dlouhého seznamu ekonomů, kteří se rozhodli, že by mohli opustit zdravý rozum při naší cestě do záhuby. Ve své knize jsem citoval Alfreda Jay Nocka:
„Je to ekonomický axiom, že zboží a služby lze zaplatit pouze zbožím a službami.“
V protějším rohu ringu se Slichterem byl William McChesney Martin Jr. Martin byl předsedou Fedu v letech 1951 – 1970.
Potom co Slichter předal senátorům dobré zprávy, Martin se držel zpátky. To bylo začátkem roku 1957:
“Odmítám vztyčit poraženeckou vlajku v bitvě o inflaci. Jestliže se budete držet [Schlichterovo] názoru, pak zaručeně přijde další rána.”]
Odmítajíc vyvěsit bílou vlajku, Martin pronesl jeden z nejlepších projevů od šéfa Fedu vůbec. Ačkoliv nemá příliš silnou konkurenci. Před americkým senátním výborem pro finance mluvil 13. srpna 1957,
Řekl shromážděným: „Není pravda to, že poté co je inflace jednou přijata, budou její důsledky regulovány na ‚středně‘ velké.“ Martin reagoval na “některé segmenty společnosti” – pravděpodobně ekonomové – kteří se dohadovali o “postupném růstu cen … asi dvě procenta ročně,” Martin varoval, že takový scénář by byl nevyčíslitelné utrpení. “” Ztráty by … zasáhly miliony lidí… ”
[Patří mezi ně: „důchodci … lidi, kteří mají majetek na spořících účtech a v dlouhodobých dluhopisech ….“]
Ben Bernanke (současný šéf Fedu) uvedl, že ekonomika by měla mít minimální roční míru inflace ve výši dvou procent. Zde není nutně žádný rozpor. Jednoduše se zdá, že Bena nezajímá, jestli způsobují těžkosti stovkám milionů lidí, pokud vůbec ví co dělá.
Martin věřil, že obavy z inflace by „způsobilo, že lidé by utráceli více a více ze svých příjmů ušetřili méně ….“
Martin politikům řekl, že rozložení úspor by se mohlo změnit. Směřovalo by to ke spekulativním závazkům … a struktura investic a dalších výdajů – rozhodování o tom, jaké věci koupit – se změní tak, že ohrozí vyvážený růst.
Martin varoval, že “spirála zvyšujících se cen a mezd potřebuje stále více a více finančních prostředků, značný růst objemu výdajů … financovaných vždy a jen z vypůjčených prostředků.”
Martin nebyl ekonom. To je jasné, vždyť studoval latinu na Yale.
“Konečně” řekl Martin: “Neměli bychom přehlížet fakt, že inflace by mohla poškodit naší sociální a politickou strukturu …. Ti, kteří by chtěli mít ve stáří úspory by měli tendenci vypadat spíše úhledně a chytře než tvrdě pracujíc a spořivě. Základní víra v poctivost našich institucí a vlády by se spíše zhoršovala. ”
Víme, kdo tuto bitvu vyhrál.
Část 4: Greenspanův vzestup
Když už mluvíme o uhlazených a chytrých, Alan Greenspan byl v už v sedmdesátých letech milionář. Vlastnil tenkrát byt v United Nations Plaza, na nové a módní adrese, kde žili také Walter Cronkite, Truman Capote a Johnny Carson.
Ale jak to udělal – jako ekonom žít v takové společnosti? To je opravdu záhadou. Byl menšího vzrůstu. Ti, kteří si ho vážili říkali, že to s čísly uměl. Mnohem větší skupina si vybavuje, ano, byl samá čísla, ale on pokaždé spletl.
Podle jeho životopisce Justina Martina: “Celkový dojem u lidí, kteří Greenspana znali v oné době byl, že jeho skutečná velikost nebyla zřejmá…. Jeho staří přátelé byli předurčení sledovat jeho kariérní růst – Nixonův poradce, Fordův poradce, pět služebních období jako šéf Fedu – zůstávali ohromeni. “
Další svědek zajímavé velikosti Alana Greenspana byl Marc Faber, který přišel do firmy White Weld na Wall Streete v roce 1970. Krátce poté [White, Weld] najala Alana Greenspana, tehdy jako poradního ekonoma.
Součástí Faberovo práce bylo k účastnit měsíční Greenspanovy ekonomické prezentace a tlumočit jeho komentáře zámořským kancelářím.
Faberova citace:
“Při zpětném pohledu…. neměl jsem nejmenší tušení o čem pan Greenspan mluvil, a já jsem nemusel být výjimkou. Když se pan Greenspan poprvé přišel na zasedání představenstva White, Weld jako konzultant, 30 nebo 40 lidí různých oddělení společnosti se zúčastnilo zasedání. Během několika měsíců však účast klesla na pouhých několik jedninců…. Tou dobou jsem se také dozvěděl, že nejjednodušší způsob, jak mi sdělit nepochopitelné poznámky … bylo prostě shrnout včerejší zprávy z přední strany Wall Street Journal … ”
Faber poznamenal, že jedno z vůbec nejlepších investičních rozhodnutí White, Weld, bylo se koncem roku 1972 zbavit pana Greenspana a místo něho najmout ekonoma Garyho Shillink.”
Martin Mayer, který o Wall Streetu napsal několik knih, se poprvé setkal s Greenspanem v 60. letech. Ekonom – milionář tvořil speciální “statistickou špionáž” – to bylo Greenspanovo vysvětlení. Mayer později napsal: “Kniha o něm, když byl v této funkci byla o tom, že jste si mohl objednat názor jaký jste potřeboval.”
Greenspanova přítelkyně Barbara Walters, ve své nedávné autobiografii napsala: “Jak se Alan Greenspan, muž, který věřil ve filozofii minimálních zásahů státu a několik pravidel nebo předpisů, mohl stát předsedou největší regulační agentury v zemi, je mi záhadou. ”
To byla cesta k jeho úspěchu: udělal by cokoliv, řekl by cokoli. Pracoval na jeho vztazích se sdělovacími prostředky mnohem tvrději, než jako ekonom pro své klienty. Zašel ještě o krok dále než ostatní „fasttrack“ ekonomičtí poradci – dokonce randil s tiskem, a nakonec se s ním oženil.
I když byl menší postavy, během 60. let, budoval své jméno v NewYork Times, publikujíc tržní předpovědi. Legrační je, že byl tenkrát téměř vždy hlasem zkázy. To byla šedesátá léta, vždycky se pletl. Poté v sedmdesátých letech se také vždycky pletl.
Část 5: Zpátky do Padesátých (let)
Pohled Williama Martina – spirála rostoucích cen a mezd potřebuje stále víc a víc peněz” a “velký objem výdajů … vždy financovány z vypůjčených finančních prostředků.” to byl rys 60. let. Desetiletí konglomerátu.
K těm co v padesátých a šedesátých letech stavěli hory z krtinců, patřili Meshulam Riklis, Carl Lindner a Saul Steinberg. K nákupu společností používali papír namísto hotovosti.
To skončilo neslavně a vedlo k takovým absurditám, jako když se Mary Carter Paint [relabeled Resorts International] snažil spolknout Pan American Airways. (Samozřejmě to skončilo neúspěchem.)
Není náhodou, že americká životní úroveň pravděpodobně kulminovala kolem roku 1970, neboť s kapitálem zacházelo velmi špatně.
Část 6: Sedmdesátá
V roce 1974 byla cenová inflace dvouciferná: “nevyčíslitelným utrpení“, utrpěly miliony. [S kapitálem se opět mizerně zacházelo, jedním z důvodů je, že existovalo tolik odrazujících elementů od provozování byznysu. V roce 1973 časopis Time hlásil: Americký podnikatelé [by] dosáhli mnohého “pouhou spekulací“. Představitel výkonné moci US vysvětluje “může raději přiložit šek rovnou k jeho objednávce, než čekat, až bude ocel dodána, protože mezitím může hodnota dolaru padnout.”]
Dne 28. června 1978, člen bankovní rady Fedu Henry C. Wallich navštívil třídu absolventů na Fordham University. “Inflace,” informoval absolventy, “je způsob, kterým silný může efektivněji využít slabé. Strategicky umístěný a dobře organizovaný může získat více na úkor neorganizovaného a starého.”
V tuto chvíli každý z těchto absolventů Fordham Univerzity vyběhl ze stadionu do nejbližší náborové kanceláře Goldman Sach. [Wallich mluvil ze své bezprostřední zkušenosti. Narodil se v Německu v roce 1914, a tak si jako díte prožil Výmarskou hyperinflaci.]
Wallich vysvětlil inflaci takto “technicky vzato je to problém ekonomický. Mám na mysli rozboření našich standardů měření ekonomických hodnot, v důsledku inflace.” Silní jsou dost chytří na to, aby pochopili, že inflace “zavádí prvek klamu do našeho hospodářského styku.” Smlouvy již nejsou stavěny “v konstantních hodnotách”, ale jedna strana tomu rozumí lépe ta druhá.
Wallich pokračoval a zdůrazňuje “rostoucí nejistota budoucnosti tlačí lidi, kteří potřebují jistotu k tomu aby ji hledali u vlády.”
Část 7: Osmdesátá
Posouváme se let osmdesátých, měli jsme úspory a úvěry zdarma a pro všechny. A také jsme vršily hromady dluhů, které by v takovéhle výši byly nemyslitelné, když v roce 1957 Martin pronesl svůj projev.
V letech osmdesátých jsme si my – Spojené státy americké – půjčili 1,40 dolaru za každý jeden dolar jsme přidali na HNP. V roce 1985 jsme přidávali čtyři dolary dluhu za každý dolar přírůstku HNP.
Úspory a půjčky byly dokonale připraveny pro chytré operátory. Za vklady ručila vláda a operátoři nepodléhali žádné regulaci. V nesprávných rukou, byly úspory a půjčky podhoubím pro pochybné investice.
Meshulam Riklis, Carl Lindner, Saul Steinberg používají jejich konglomerátní platformy směny papíru.
Barrie Wigmore, toho času u Goldman Sachs, napsal vynikající knihu, Trhy s cennými papíry v osmdesátých letech.
Wigmore v ní psal, ze Riklis, Lindner a Steinberg: “Je lákavé dospět k závěru, že … intrikařili …. [oni] spolupracovali a investovali mezi sebou ve velkém představovali „staré ruce“ na trhu „čínského papíru“ z vlny fúzí v šedesátých letech ” …. Jejich “aktivity ilustrují kombinace přirozené mazanosti a přístup k pákovému efektu, který je učinil efektivními.”
Wigmore psal, oni [Riklis, Lindner a Steinberg] měli něco společného se skupinou Michaela Milkena v Drexel Burnham, která zřejmě pomáhala vytvořit dostatek likvidity pro jejich podřadné dluhopisy … ”
William Seidman, který vedl Resolution Trust Corporation, orgán, který uklízel nepořádek na trhu úspor a úvěrů, později napsal, že Michael Milken měl “zmanipuloval trh pomocí jakéhosi druhu „Daisy řetězce“ na trhu Ú&Ú (úspory a úvěry) a obchodoval dluhopisy sem a tam zpoza jeho slavného stolu ve tvaru písmene X v Los Angeles. Manipulací trhu, docílil zdání, že dluhopisy byly obchodovány za skutečné tržní ceny … Když … [Milken] padl, s ním i jeho obchodní operace a také Ú&Ú které byly závislé na hodnotě jeho dluhopisů aby se udržely nad vodou. “]
V roce 1984 byl Alan Greenspan najat nejznámějším kriminálníkem v oboru: Charlesem Keatingem. Keating pral špinavé peníze prostřednictvím společnosti Lincoln spoření a půjčky. Potřeboval někoho, aby napsal dopis jeho regulátorovi, který by uvedl, že Lincoln spoření a půjčky jsou spolehliví.
V roce 1985, Greenspan napsal regulačnímu úřadu v San Franciscu, že management Lincolnu je “zkušený a odborný na výběr a tvorbu přímých investic.” Do té doby, v té době nebyl Lincoln naložen jen obchody přes Milkena, se ziskem je měnil s jeho holdingovou společností American Continental Corporation. American Continental Corporation – a Charles Keating – se vymykaly kontrole společnosti Carla Lindnera American Financial Corporation. Keating byl známý jako Lindnerům sekyrník.
Greenspan jistě věděl, s kým má tu čest. Byl na Wall Street v letech šedesátých. Obchodoval se znalostí toho, s kým by měl kamarádit. V osmdesátých letech tak musel vědět, že Lincoln byl součástí party ve složení: Riklis, Steinberg, Lindner, Boesky, Milken.
[Lindner se objevil ve zprávách, když byl vydírán ze strany společností Combined Communications (1979), a Gannett (1981).
Lindner využívá Keatinga, když se vydírání pokazilo a chtěl se zbavit akcií. Příkladem byl Gulf Broadcast – Keatingova první velká investice, z roku 1984. Keating zaplatil 132 milionů dolarů Lindnerově Americal Financial. To bylo o 30 více, že tržní hodnota. 132 milionů dolarů bylo také dvakrát více než čisté jmění Lincolnu – čímž se dopustil porušení kalifornských předpisů. To vše se stalo před rokem 1985, kdy Greenspan pěl chválu management Lincolnu.]
To byl ten člověk který roce 1987 zdědil předsednictví Fedu. Čtyři roky předtím, v roce 1983, se anketou mezi šéfy Wall Streetu zjistilo, že 31 procent z nich mělo zvláštní důvěru v Alana Greenspana, a měl by být jmenován předsedou. Byl až druhý v této anketě, za Paulem Volckerem.
Část 8: Proxmire
Greenspanův pohovor u Fedu se konal v srpnu 1987. Senátor William Proxmire, demokrat z Wisconsinu, byl předsedou komise. Greenspana neměl rád. Hlasoval proti potvrzení Greenspana jako předsedy Rady ekonomických poradců v roce 1974, protože si myslel, že Greenspan by předával informace zpět společnostem, kterým radil.
Nevím, proč si to myslel, ale je to podivné podezření na kandidáta na vládní senior pozici. [Alespoň bylo v roce 1974.] Možná věděl o Greenspaně pověsti: “Kniha o něm byla o tom, že jste mohl objednat stanovisko, jaké potřebujete.”
Proxmire zahájil slyšení pokáráním Greenspana za jeho hrozné předpovědi.
Více než Greenspanův zvyk vždycky se plést – a to o hodně – Proxmire se pravděpodobně více obával kvůli Greenspanovu méně-než-čestnému prohlášení “úplné zveřejnění“, které předložil k Bílému domu a Senátu.
Nezmínil se o službách, které poskytoval společnosti Lincoln. Greenspan to vznešeně schoval do škatulky “advokátních projektů.”
Proxmire byl nepřítelem bankovní deregulace. Bál se, že velké banky by smetly ty menší. Bál se, že Alan Greenspan by byl příliš šťastný je smést.
Senátor přednášel kandidátovi o předsednictví Fedu:
“Jako předseda Fedu budete hrát klíčovou roli při schválení či neschválení těchto masivních fúzí bank …. cítil bych se mnohem lépe ohledně Vašeho jmenování, kdyby někde ve vašem záznamu byla uvedena indikace vaší informovanosti o nebezpečích, které naší ekonomice hrozí při nadměrné koncentraci kapitálu.”
No žádná taková indikace tam nebyla, a – na Greenspana – překvapivě se ani nesnažil najít nějakou absurdní střední cestu.
Část 9: Greenspanovo předsednictví
Poté, co se stal předsedou Fedu. Alan Greenspan nemohl naplnit obavy senátora Proxmira dost rychle. (Proxmire odešel do důchodu.)
V roce 1989, Fed povolil JP Morgan, které Greenspan šéfoval předtím než se stal předsedou Fedu, odepsat dluh Xeroxu. Jednalo se o první takové odepsání dluhu od komerční banky od roku 1933, roku Glass-Steagallova zákona.
V roce 1990, Fed dovolil JP Morgan odepsat akcie. Časopis Time to nazval “největším porušením Glass-Steagallova zákona.”
Greenspan byl tolerantní, když na tisk peněz. Musel být. Američané byli netrpěliví, a Greenspan je nechtěl zklamat: Miloval oblibu. Nechtěl čekat na řádné zotavení po recesi v roce 1990. On sníží sazby z 9,75 procenta v roce 1989 na tři procenta v roce 1992. Banky a Hedge fondy si více půjčují a táhnou hospodářský růst.
To bylo poprvé, kdy bylo oživení v USA taženo spíše finančnictvím než výrobou. Peníze a úvěry se soustřeďovaly ve stále více a více rukou „uhlazených a chytrých“, kteří měli téměř neomezený přístup ke stále více a více finančním prostředkům. Střední třída byla porážena.
Od této chvíle, pokaždé když ekonomika zaklopýtla, Greenspan snížil sazby a přifouknul bublinu. Volné peníze přitahují postavy, které by nikdy neměli s penězi obchodovat.
Ekonomika se stala zle nevyváženou. Guvernér Fedu Larry Lindsey varoval Výboru pro volný trh (FOMC) před rostoucí nerovností příjmů, při každém jednání FOMC v letech 1993 – 1996. Další guvernéři nechápali, o čem to mluví. Například, Lindsey mluvil a Janet Yellen se obávala, že Američané příliš spoří, což by mohlo snížit HDP. Nejenže nižší třída byla drcena, musela si půjčovat v zoufalé snaze udržet krok.
V tom, co bychom mohli nazvat jeho rozlučkovou řečí, Lindsey vystoupil na zasedání FOMC v září 1996:
Lindsey: Naše štěstí na finančních trzích brzo skončí, kvůli něčemu co bych nazval gamblerovo prokletí: Vyhrávali jsme tak dlouho, pojďme držet peníze na stoel…. Ale dlouhodobé náklady bubliny na ekonomiku a společnost jsou vysoké. Patří mezi ně snížení dlouhodobé míry úspor, zdánlivě náhodné přerozdělení bohatství, a zneužívání omezeného množství finančního [a] lidského kapitálu k nabytí bohatství …. Myslím, že je mnohem lepší, pokud [propíchneme bublina na akciovém trhu], ještě předtím než bublina odnese ekonomiku do stratosférických výšin. Kdykoli to děláme, bude to v každém případě bolet …. Pokud se optimisté pletou, pak skutečně nejen naše štěstí, ale i to trhů a ekonomiky vypršelo. Děkuji.
Greenspan: Po tomto přípěvku, můžeme jít všichni na kávu.
Greenspan tam seděl a pil kávu na dalších deset let. Vyhodil do vzduchu na burzu, pak hypoteční a úvěrové trhy, zatímco postavy, které se škrábaly na vrchol na Wall Streetu byly tak důvěryhodné, že byste jim na benzínce nedovolil natankovat vaše auto.
Část 10: Standardy se drolí
V roce 2001 svědčil David Tice před Výborem pro finanční služby: „Nejbezohlednější správců fondů, nejbezohlednější auditoři, nejbezohlednější investiční bankéři, nejbezohlednější firemní šéfové vydělali nejvíce peněz. Takže jste měli větší a větší motivaci k podpoře bezohledných. „Mezitím nejbezohlednější generální ředitelé najali ty nejbezohlednější finanční ředitele.“
To bylo v roce 2001 – generaci generálních ředitelů před těmi, kteří byli povýšeni a dosáhli vrcholu a shodili nás z útesu, jak se o těchto charakterů dalo očekávat dělat.
Ale ti nejhorší vyděrači v zemi to táhlo do Fedu. Chtíc zabránit kolapsu ekonomiky zmanipulovali více trhů než politbyro.
Přepisy z jednání Výboru pro otevřený trh – FOMC – za rok 2004 byly právě zveřejněny.
Na zasedání v březnu 2004 guvernér Donald Kohn popsal poslání FOMC: „Politika ubytování – a očekávání, že bude přetrvávat – narušují cen aktiv. Většina zkreslení je záměrné a žádoucí účinek orientace politiky. Snažili jsme se snížit úrokové sazby nižší než dlouhodobý rovnovážné sazby a zvýšení cen aktiv ….“
Jinými slovy, politikou Fedu bylo narušit cenu aktiv. Kohn také řekl, že to bylo záměrné a žádoucí. Jinými slovy, zkreslení cen aktiv nebylo nešťastnou shodou takové-a-takové politiky Fedu. Prostě cílem bylo narušit cen aktiv.
Kohn pokračoval: „Je těžké se vyhnout podezření, že přinejmenším rozpětí některých cen a jejich vztahy překročily ekonomicky odůvodněné hranice. Ceny nemovitostí samozřejmě spadají do této kategorie.“
Poznámka: Fed záměrně zvyšoval cen domů.
Psal jsem o těchto přepisech z roku 2004 minulý týden na mém blogu. Po přečtení všech přepisů od roku 1994, mohu říci, že ta poslední sada měla naprosto odlišný charakter. Fed nyní – myšleno v roce 2004 – sazby v úzkém pásmu – ve prospěch carry tradu. FOMC se nyní reguluje velikost carry tradu a Greenspan nyní ptá, zda se manažeři hedgeových fondů byly řádně proti důsledku změn úrokových sazeb.
Psal se rok 2004 – a víme, jak špatně toto centrálně plánované úsilí selhalo. Nyní v roce 2010 co se to jen FOMC snaží dělat, aby se zabránil ještě větší pohromě? [Ti, kteří vlastníte akcie: poznamenejte si!
V důchodu, Alan Greenspan prohlásil, že mu to o subprime hypotékách nedošlo až do roku 2005.
Může být obzvlášť lhostejný člověk.
Ve středu celého „subprime vesmíru“ byl v Irvine v Kalifornii. Nám známá společnost Lincoln byla z Irvine v Kalifornii. To nebyla náhoda. Některé postavičky, které používají jejich „kombinaci vrozené mazanosti a přístup k vlivu“ v osmdesátých letech se vrátili.
Jenom za rok 2005, New Century (35 miliard dolarů), Option One (29 miliard) a Ameriquest (19 miliard) – všechny z Irvine v Kalifornii – prodaly subprime hypotéky za 83 miliard dolarů. To je jenom subprime. Za jeden rok.
Celá Amerika koupila hypotéky v hodnotě 161 miliard dolarů za celý rok 1992.
A jaká je politika Fedu dnes?
Tuto politika charakterizoval Donald Kohn na podzim roku 2009:
„Nedávné zlepšení, v apetitu po riziku a finančních podmínkám. Politika nízkých úrokových sazeb by měla i nadále pokračovat a vést střadatelé k diverzifikaci do rizikovějších aktiv, což by přispělo k dalšímu zlepšení likvidity a bezpečnosti, která byla tak charakteristická v posledních několika letech. “
Takže to máme:
Jedním z důvodů politiky nulových úroků je podle slov bývalého člena bankovní rady Fedu Henry C. Wallich: „prostředek, které silný může efektivněji využít slabé. Strategicky situovaný a dobře organizovaní mohou získat na úkor neorganizovaných a starších.“
Staří nemohou žít na nula procent, a tak se Fedu podařilo je zahnat do rizikovějších aktiv.
Část 11: Závěr
Dojdeme k závěru, že předseda Greenspan byl předsedou v období, které mu sedělo. Jeho kredit byl nadhodnocen, tak aby mu posloužit v pozici odpovědnosti, kde by ospravedlnil tu „zvláštní důvěru“ za kterou se šéfové Wall Streetu zaručili za v roce 1983.
Američané byli podvedl člověkem, který získal větší důvěru prostě proto, že byl hlavní atrakcí v televizi.
Američané byli rovněž vtaženi díky zkorumpovaným ekonomům, kteří propagováni jako odborníci. To oni poháněli systém, který potřeboval neustálou infuzi propagandy, přesvědčit Američany že jsou stále bohatšími, zatímco neustále chudli. V roce 2001 „uhlazení a chytří“ musel být „nejlajdáčtějšími auditory a investičními bankéři“, neboť jejich jednání se naprosto oddělilo od skutečného, ekonomického fungování. Základní víra v poctivost našich institucí a naší vlády se významně zhoršila.
Zdroj: Au Countrarian
Facebook komentár