Čína vlastní cca 1 bilión USD amerických vládních dluhopisů, kde se nyní pohybuje průměrný výnos někde v rozmezí 1-1,5%. A realita je taková, že se efektivní výnos těchto papírů stále více snižuje jak je tato země nucena zhodnocovat svou měnu (juan) oproti USD. Architektem tohoto zhodnocování jsou američtí politici, kteří se zdají být bohužel ignoratní k tomu, jak globální obchod a kapitálové toku fungují, za spolupráce s Federálním Rezervním Systémem (centrální banka), který neustále pomáhá znehodnocovat dolar. Např. v posledních čtyřech měsících čínská centrální banka povolila zhodnocení juanu vůči USD o 8%.
Jsou dva důvody proč na toto Čína přistupuje. Jednak uklidnit americké zákonodárce, kteří žádají více dramatičtější apreciaci juanu a dále také minimalizovat inflační tlaky z důvodu zavěšení měny na americký dolar, který padá. Zavěšení (currency peg) měny na dolar je v současné době podstatou čínské měnové politiky a pakliže USD oslabuje, juan také oslabuje a to znamená monetární uvolňování, které se dříve či později projeví ve zvýšeném inflačním růstu. Ve skutečnosti, čínský index spotřebitelských cen už vzrostl na meziroční bázi ze dna v červenci 2009 -1,8% na +3,5% v srpnu 2010. Oslabování dolaru, které spolu stáhlo i juan stojí do značné míry za touto reflací.
Revalvace měny není zadarmo, zvláště pak, když je zhodnocována proti měně ve které je denominována většina devizových rezerv země. Růst juanu za poslední čtyři měsíce efektivně odepsal přes tři roky úroků z amerických dluhopisů držených Čínou. Další zhodnocení, které se zdá velmi pravděpodobné, může znamenat, že se Čína dostane do slepé uličky.
To mi připomíná masívní ztráty, které utrpělo Japonsko jako výsledek zhodnocování jenu, který rostl z 250 USD/JPY v r. 1985 na 80 USD/JPY na svém vrcholu v r. 1995. Tato 200%-ní apreciace plně zlikvidovala dvě třetiny hodnoty dolarových aktiv, keré měli japonští střadatlé nakumulovány. Připomeňme si, že Japonsko bylo hlavním exportním motorem ve světové ekonomice, stárnoucí populace měla vysokou míru úspor – ty byly jen ztěží umístěny v domácí ekonomice a proto musely hledat taky jinou destinaci a to byly USA.
Pamatujete na knihu „Rising Sun“ (Vycházející slunce) od Michaela Crichtona? Jejím obsahem bylo obviňování USA z dovolení Japonsku nakupovat tak mnoho amerických realit a průmyslu. Jako obyvatel Los Angeles si pamatuji, jak japonské nákupy mnoha mrakodrapů v centru LA se odehrály přímo na vrcholu cen realit počátkem 1990. Ceny poté poklesly o třetinu a za stejný časový úsek dolar poklesl vůči jenu ze 130 USD/JPY na málo přes 80 USD/JPY. Reality nakoupené počátkem 90. let tak ztratily přes polovinu své hodnoty, když se převedly bilance zpátky do jenu. Japonští střadatelé tak ztratili zpousty peněz, díky extrémně utáhnuté monetární politice. Jak se ukázalo, Japonsko nikdy nezískalo kontrolu nad americkým průmyslem, jak se snažil Crichton prezentovat ve své knize. Spíše naopak, my jsme nakupovali jejich levná auta, levnou elektroniku, atd., oni investovali své exportem získané příjmy v dolarech, jen aby později viděli velkou část těchto investic ztratit po poklesu dolaru vůči jenu.
A podobné to je s Čínou. Prodávají nám spousty levného zboží a pak investují tyto dolarové příjmy (ekvivalent amerického obchodního deficitu s Čínou) do vládních dluhopisů USA. Kdybych byl občanem Číny, byl bych nazloben na svou vládu, že převádí takovou část exportních příjmů do amerických dluhopisů. Centrální banka Číny nepotřebuje dále zvyšovat už tak masívní rezervy, namísto toho by měla vláda uvolňovat kapitálová omezení, která zabraňují čínským občanům investovat do instrumentů, které jsou podle jejich uvážení nejlepší pro ně samé. Čínská populace denně stárne a podobně jako u výše uvedeného příkladu Japonska před dvěma dekádama, ekonomika nemůže nabídnout servis tolika úsporám v systému a proto tyto musí hledat realizaci v zahraničí
A tak zcela opačně vůči tomu, co čteme v novinách, kde se tvrdí, že velký obchodní deficit s Čínou je něco, čeho se máme obávat – Čína je ta, která by se měla obávat.
Zdroj: Calafia Beach Pundit
Preložil: Martin Lembak
Facebook komentár