Jsou někteří, kteří říkají, že U.S.A. jsou odsouzeny k záhubě, že neexistuje způsob, jak vyřešit naše problémy s deficity, očekávané budoucí sliby a dysfunkční politický systém. A i v mých nejtemnějších chvílích se obávám, zda mají pravdu.

Mám problémy, pravděpodobně víc než dost. Ale to je pryč. S nadějí, že za prvé nebude kolaps, jak někteří předpokládají. Ale bude to vyžadovat těžká rozhodnutí. Některá budou velmi těžká.

Například, je mnoho faktů okolo nezajištěných závazků programu Medicare vy výši okolo 70 biliónů US$. Moc se neobávám to, že nebudou nikdy zaplaceny a už vůbec ne v současném systému. DLOUHO před tím, než tento fakt objeví, vypukne krize, která nás přinutí zabývat se těmito záležitostmi. Existuje pravidlo: Jestliže se něco nemůže stát, tak se to nestane. Nemůžeme zaplatit účet Medicare, takže se to nestane. Něco jiného se stane mezitím. Nemusí to být dobré a příjemné, ale něco přijde a změní pravidla. Vyšší daně? Nižší výhody? To je to, co je ve vzduchu. Ale systém, takový, jak je nyní nastaven, nedovolí změnu. Zeptejte se Řeků, jak to řeší.

V dnešním Outsider the Box se podíváme na zemi, kde měli mnohem horší problém, než jakému čelíme zde v U.S.A. Byli v úzkých a jejich trh s dluhopisy se zasekl. Přesto jejich levicová vláda udělala několik velmi těžkých rozhodnutí, aby se ekonomika odrazila ode dna. A nyní jsou na špici.

Tou zemí  je Kanada. Možná bychom potřebovali se podívat na sever a poučit se. Můj přítel David Hay, vedoucí investiční administrativy u Evergreen Capital Management, byl na dovolené v Itálii, kde dělal recenzi na skvělou novou knihu o kanadském obratu uprostřed 90. let. Tento týden jsme obdrželi krátké počtení o tomto pozoruhodném příběhu. Možná se to stane ve U.S.A. a ve vyvinutých zemích na celém světě.

Váš  „Já vím, já jsem takový optimista“ analytik, John Mauldin, Editor  Outside the Box 

Ó Kanado!
od David Hay

„Dluh a deficity nejsou vynálezy ideologie. To jsou aritmetická fakta.“

Paul Martin, kanadský ministr financí v době na počátku „Mučednické dekády“ v zemi

Sbohem Itálie, ahoj Kanado

To je OK, upřímně  řečeno, Mnozí z vás pravděpodobně na konci pravděpodobně  přemýšleli, zda se u mě vyvinul jakýsi druh italského poblouznění, typu jako ten mladý cyklista v tom zábavném filmu z konce 70. let Breaking Away. Můžete zůstat v klidu. Ačkoliv ochotně připouštím, Itálie je nádherná dech beroucí země (kromě Neapole, kterou jsme objevovali, je Tiujana (pozn.: město v Mexiku) Itálie, moje žena a já jsme byli nedočkaví být v Spojených státech amerických (pozn.: pravděpodobně narážka na Spojené státy mexické), kde první věc, co jsme udělal, byla objednávka chessburgeru.

Zajisté, italská  místa byla stále přátelská a velmi vlídná, i když  jsem komolili jejich milovanou řeč. Avšak, když se nám otevřeli, bylo zřejmé, jak jsou plni strachu o ekonomickou budoucnost jejich země. Jako mnoho jižních evropských národů, úrovně italského dluhu vyletěly na nepřirozené hodnoty, i ve srovnání s naším současným stavem fiskálního hýření. Proto bylo poněkud ironické, že jedna ze dvou knih, kterou jsem četl, byla o Kanadě, a obzvláště o mimořádném finanční obratu, který země provedla během posledních 15 let. Je pozoruhodné, že když posunete ručičky na hodinkách do roku 1995, měla Kanada ve skutečnosti mnohem větší dluh než Itálie. V těch dnech, se kanadský dolar posměšně nazýval buď Loonie (podle vyobrazení ptáka na kanadské jednodolarové minci) nebo severní peso. (pozn.: V několika posledních den se jak australský, tak kanadský dolar dostaly na paritu vůči americkému dolaru!!!) Situace byla tak strašná, Wall Street Journal otiskl hlavní článek o tom, co se stalo, kde autoři tvrdili, že Kanada se stala „čestným členem třetího světa díky nezvladatelnosti svých dluhových problémů“.

Tento redakční  článek vyvolal vlnu šoků po celém světě a samozřejmě  i uvnitř Kanady. K jejímu dobru, kanadské politické vedení bralo vážně fiskální odpovědnost, ale ve spěchu. Bylo to jakoby přes noc konvertovali od ateizmu k jižnímu baptisticismu. Pro většinu to byl ekvivalent naší Demokratické strany, která předpokládala posun země zpět k vysoké finanční solventnosti. Myslíte si, že bychom se snad poučit z jedné nebo dvou kanadských zkušeností.

Kanada v beznadějné situaci

Bylo to pro mě pevné téma sledování po rok a více, že Američané nebudou pasivně přijímat katastrofální fiskální cestu, na kterou nás naše brilantní politické strany dovedly. Také jsem věřil, že politici z obou stran uličky by měly obdržet tuto zprávu. V té době vloni, nebylo mnoho těch, kteří se mnou souhlasili (ve skutečnosti, když jsem před 13 měsíci předložil tuto teorii CEO velkých finanční firem, dívali se na mě jako bych navrhoval frontovému úřadu námořnictva znalost jak vést basketbalový tým). Ale veřejná prudká reakce proti riskantní a šílené fiskální politice je nyní zcela zřejmá, a to je mnohem více o posunu v obou politických stranách. Politici, vzhledem k tomu, že jsou považováni všeobecně za nezodpovědně bytosti, se svědomitě (nebo by mělo být ne-) vyhnuli přijít s hmatatelnými řešeními, dříve než proběhly kritické volby uprostřed volebního období, co se stalo před několika měsíci. Ano, já vím, že Republikánská strana přísahala Americe, a to je počátek – jakého si druhu –, ale to mě ohromuje jak masivně nestejně k masivnímu břemenu. Mnohem racionálnější způsob, jak se přiblížit k problému, by bylo učinit knihu, kterou jsem zrovna dokončil – The Canadian Century, Moving Out of America’s Shadow (Kanadské století, Odchod z Amerického stínu) – dostupnou pro čtení všem příchozím členům Kongresu. Bylo by také krásné vyžadovat od všech šéfů úřadů, ale podívejme se na to: většina z nich se ani neobtěžují číst legislativu, která je součástí zákonů.

Mnoho z vás také ví, že jsem mnohokrát zmínil pozoruhodnou kanadskou renesanci. Tedy jsem byl skutečně vzrušený začít číst výše zmíněnou knihu poté, co jsem dříve četl její recenzi. Ačkoliv jsem si byl vědom šťastného konce, skutečně jsem neměl žádnou představu o tom, jak Kanada dokázala, řečeno vlastními slovy autorů, posunout se od „ekonomicky vyřízené země ke státu udávajícímu světové tempo“. A to není v tomto vyjádření žádná nadsázka. Kanada byla tehdy v daleko horším stavu, než jsme nyní při našem střemhlavém spěchu do fiskální záhuby. Například, uprostřed 90. let, byla jedna třetina všech vládních příjmů pohlcena náklady na úroky kanadského rychle rostoucího dluhu. Pro ilustraci, jak špatné to bylo, uveďme následující. Dnešní náklady na výdaje v U.S.A. spotřebují 10% daňových příjmů, vyjma nehotovostního přírůstku státního dluhu drženého svěřeneckým fondem sociálního zabezpečení (více o tom později).

Během 90.let se Kanada také stala jednou z nejvíce zestátněných vyspělých světových ekonomik, kde hospodaření státu spotřebovávalo 53% celkového HDP země. Ekonomický růst stagnoval, během toho co úrovně dluhu neúprosně a nebezpečně stoupaly. Na nejděsivějším vrcholu, dluh kanadské federální a provinciální vlády dosáhl 120% HDP, se zhruba 70% na národní úrovni a strašně rozbujelými 50%, které dlužili jednotlivé provincie. Opět v kontextu, navzdory našemu dluhovému flámu během poslední dekády, je vládní dluh USA okolo 60% HDP, zatímco státní dluh je 17% HDP, nebo celkově 77% (čísla jsou založena na čistém, ne hrubém, dluhu a nezahrnují finanční držení ve svěřeneckém fondu sociálního zabezpečení, jakož i mezivládní finanční závazky). Navíc, bez ohledu na naši současnou situaci, kanadské úrokové míry rostly díky obavám o národní platební schopnost. Její kýžený AAA rating důvěry sed zatřás v základech a trh s ní jednal jako se stále více nejistým dlužníkem. Jinými slovy, vypadalo to mnohem více jak situace určitého počtu evropských zemí, které hledají dnes sebe sama – s výjimkou toho, že Kanada neměla Německo, aby vypomohlo. Jak můžete snadno vidět, neexistuje jen otázka, že Kanada byla v nějakém průšvihu. Což vyžaduje multibilión-dolarovou otázku: Jak se k čertu dostala z toho průšvihu?

Severský  klid

Když  jsem během posledního roku dával různé rozhovory, přišlo mi jasně, že velmi málo Američanů si uvědomuje mimořádné  zotavení, kterého Kanada dosáhla uprostřed 90. let. Když toto téma nadhodím, většina lidí vypadá překvapena, že se Kanada mohla dojít z pozice, kdy byla terčem posměchu, až k rozvinuté zemi jen během dekády. Ale ve skutečnosti, 10 roku nebylo skutečné období zotavení. A to bylo velké překvapení pro mě, když jsem četl The Canadian Century. Realitou je, že Kanada dosáhla senzačního pokroku za pouhé tři roky. Dále, tento časový rámec byl v souladu jak na federální, tak na úrovni jednotlivých provincií. Jestli si myslíte, že zveličuji rychlost a velikost obnovy, dovolte mi poskytnout několik upřesnění:

  • Paul Martin, ministr financí za národní liberální stranu (Liberal Party), na počátku roku 1995 předložil rozpočet, který šokoval všechny cyniky, kteří byly zvyklí na rafinované účetnictví plné triků. Tento rozpočet redukoval program výdajů o 8,8% během dvou let (a naši kariéristi se třesou při jen pouhé narážce na zmrazení výdajů).
  • Jako část této radikální výdajové racionalizace, zaměstnanost ve federální vládě byla redukována o 14%.
  • Federální granty pro jednotlivé provincie byly také redukovány o 14%, ale tento výměnný obchod byl ten, který dovolil regulovat, jak se utrácely peníze. Vlády provincií také potřebovali poskytnout polovinu všeho svého financování (tj. „put skin in the game“). [pozn.: Tento termín vymyslel renomovaný investor Waren Buffet, aby popsal situaci, ve které vysoce postavení zasvěcené osoby nakupují za své vlastní peníze akcie podniku, který řídí.]
  • Jakmile některé daně vzrostly (a podle autorů, tyto pracovaly proti obnovení), snížení výdajů bylo 4 a půl násobkem náhlého zvýšení daně.
  • Kanadský systém sociálního zabezpečení byl dramaticky změněn. Raději než jen poskytnout bianco šek jednotlivým provinciím, které vedli administrativu sociálních programů, Ottawa je stimulovala, aby lépe využívaly fondy. Výhody pro svobodné byly seškrtány, byla vytvářena silná snaha, aby jednotlivci schopní práce se stali opět pracovní silou.
  • Navzdory obviňování z druhé strany, že chudí by trpěli těmito změnami, procento příjemců sociálních dávek během několika krátkých let z hodnoty 10,7% populace na 6,8% v roce 2008. Od roku 1997 do roku 2007, procento Kanaďanů s nízkým příjmem kleslo o více než 30%.
  • Daňová struktura se dramaticky změnila. Firemní daňové sazby byly sníženy skoro o třetinu, daně na firemní kapitál byly zrušeny a osobní příjmy a daně na kapitálové zisky byly redukovány.
  • Všeobecná daňová služba (v podstatě spotřební daň a DPH) byla zkonstruována tak, aby pokryla snížení daní popsaných výše. I když zpočátku velmi nepopulární, byla to klíčová část rehabilitačního plánu.
  • Kanadský penzijní plán [Canada Pension Plan (CPP)], verze sociálního zabezpečení země, prodělal významnou operaci. Namísto postupného nárůstu daní z příjmu na 14%, zvyšování se posunulo na později, ale bylo omezeno na hodnotu pod 10%. To produkovalo okamžité přebytky, které se investovali do firemních akcií s vysokým výnosem. (Jak v minulosti poznamenal EVA [Evergreen Virtual Advisor], to je ohromný defekt v našem systému sociálního zabezpečení, mnoho biliónů je v něm svázáno s vládními obligacemi U.S.A s nízkým výnosem, což jednoduše zvyšuje naši celkovou národní zadluženost.) CPP dnes je dobře financován a vypadá dobře zajištěn.
  • Jako výsledek těchto a mnoha dalších kroků, jsem opomněl, že federální rozpočet byl vyrovnaný během tří let.

Po dosažení  takového ohromujícího činu, Kanada pokračovala a výsledkem bylo 11 po sobě následujících přebytků rozpočtu. To umožnilo našim severním sousedům redukovat jejich federální dluh o 80% DPH na 45%. Další ukázkou jak rychle dobrá politika může změnit věci je, že provincie uzákonili podobná opatření. Většina z nich se také vrátila k vyrovnaným rozpočtům nebo přebytkům během třech let, i když v případě Ontaria to zabralo pět let. Avšak, to bylo jeden rok v předstihu. Naproti tomu, i domněle odvážný cíl kongresmana Paula Ryana vyrovnat rozpočet U.S.A. zabere desetiletí, aby se ho dosáhlo.

Jedním z opakujících se témat v The Canadian Century je koncept, že ne všechny daně jsou vytvářeny stejně. Některé mají mnohem větší negativní vliv na ekonomickou aktivitu než jiné. To úplně rezonuje se mnou a to je proč já věřím, že realitní daně by měly být naší verzí DPH. Avšak, já bych připustil, že možná kombinace dvou by mohla být potřebná a žádoucí.

Nejvíce ze všeho mám ohromný respekt pro to, co pracovalo v reálném světě a uvnitř země tak podobné té naší. Mimochodem, v případě, že si myslíte, že Kanaďané všeobecně podporovali tyto rozumné reformy, když byly poprvé uzákoněny, zvažte jak podobní jsou naši severní přátelé nám. Každý z nich byl trochu podrážděný stejně, jako jsme my. Byl kakofonický jednotný hlas extrémních Keynesiánů (těch, kteří věří, že vládní výdaje by nikdy neměli být škrtány), kteří předpovídali, že ohromný kanadský experiment bude zavrženíhodný nezdar. Dokonce, navzdory všem těm, kteří si byli jistí, že vládní zmenšování bude dělat to samé s růstem měr, kanadská ekonomika rostla tempem 3,3% ročně oproti vyspělému světu, kde to bylo v průměru 2,7%. Navzdory kanadskému nepopiratelnému úspěchu, měli bychom se rozhodnout kráčet v jejích stopách a být připraveni předstoupit před národ, jak o tom apokalypticky hovořil sloupkař NY Times Paul Krugman. Pojďte o tom přemýšlet, za předpokladu jeho předpovědi traťového rekordu, to by byla dobrá věc.

Zcela ohromující  story, že jo? Nesporně. A je zajímavé, že dnes většina Evropy v podstatě následuje stejný herní plán (to vše bez důvěry Kanady – pravděpodobně díky její legendární pýše, hraničící s arogancí). Avšak existuje jeden nesmírně důležitý rozdíl.

Kritická  měnová smršť

Výše zmíněný článek ve Wall Street Journal z počátku roku 1995, který silně předpokládal, že Kanada se řítí do bankrotu, navíc nesloužil jenom k tomu, aby se národ probral z letargie, ale také natankoval kanadskou měnu. Jakmile se tento kolaps pro občany stal nepříjemným, zasel však mocná semena zotavení. Kanadské zboží na světovém trhu se stalo velmi levné, a tím podnítilo poptávku po něm. A kanadské realitní společnosti se staly neodolatelně přitažlivé jak pro americké, tak pro asijské investory, a přitahovaly tak masivní množství tvrdé měny. Jak bylo zmíněno v mnoha dřívějších zprávách EVA, toto je nezbytně chybějící spojení pro země jako je Itálie. Ohromující růst eura z nízkých hodnot na začátku tohoto léta je nejhorší věc, která se mohla stát Kontinentu, obzvláště pro slabší země – skoro všem kromě Německa.

Naštěstí  pro nás, naše situace vypadá mnohem více jako byla ta v Kanadě v roce 1990. Dolar je opět zase vážně podhodnocen, nejenom proti euru  ale také proti jenu (dolar se nedávno dotkl 15-letého minima oproti japonské měně). To bude značná pomoc pro naše vývozce, kteří již prosperují.

Možná  jsem to přehlédl, ale neslyšel jsem jediného poslance ani z jedné strany vyjádřit názor napodobit Kanadu. Obě strany se zdají být nakaženy, kromě jiných neduhů, akutním pohrdavým přístupem k myšlenkám nebo vylepšením, které navrhují jiní, protože kdyby stály za to, „my“ bychom už o nich dávno přemýšleli. Možná nastal čas pro každého z nás, koho hluboce znepokojuje finanční budoucnost naší země, využít sílu internetu a ovlivnit mnoho čerstvých tváří, které se budou brzo přesouvat do jiného Washingtonu. Dobrá zprava je ta, že tato přicházející třída slibuje být nenaočkována zkrachovalými ideologiemi vlastních stran a mnohem více otevřena inovačním konceptům. Jestli takoví jsou, není to zveličování, když uvěříme tomu, naše finance se začnou ubírat kanadskou cestou, jak je ilustrováno níže.

Role obráceného času? The Canadian Century byl napsán čistě pro domácí potřebu.  Jako takové, existuje mnoho lidí, kteří nemohou vydýchat kanadské výsledky, jakož i někteří zastřeně vnímají naši nepříjemnou měnovou situaci (Němci mají proto perfektní slovo: Schadenfreude = škodolibost). Navíc autoři také připouští několik slabin v kanadském brnění. Jednak, upozorňují, že existuje několik vážných návratů ke starým zvykům, když přijde na to lpět na fiskálním reformním přesvědčení. Malé množství toho lze připsat zničujícím následkům Velké recese, i když Kanada nebyla tak blízko tvrdému úderu jako U.S.A. Ale na druhé straně toho, autoři zcela vidí důkaz, že vyřešit, jak zkrotit výdaje, se zdá být slábnoucí. Bohužel, to se nezdá být přirozeným cyklem demokracií: vlády utrácí lehkomyslně, až je situace tak bezútěšná, že není na výběr a jen drasticky škrtat. Jak je finanční zdraví obnoveno, potom se zdá následuje téměř nepostřehnutelný úpadek mravní síly, až udeří krize a dluhové úrovně rostou tak úděsně, že korigující zásahy se stávají nevyhnutelnými. Často, jako i v Kanadě, je to více domněle liberální strana, která aplikuje těžký, ale nutný lék.

Tato kniha je také dosti upřímná ve svém přístupu, že kanadský  zdravotní systém z velké části dysfunkční stejně jako náš. Autoři poukazují na to, že ohromnou výzvou, která leží před oběma zeměmi, je dostat po bohatství nenasytnou bestii zdravotní péče po kontrolu. Je těžké nesouhlasit s jejich vírou, že jak americký, tak kanadský zdravotní systém potřebují uzdravující injekci stimulující ekonomiky, konkurence a změny chování. Ani v tomhle ohledu  země neudělala pokrok.

Pro mě, i když, klíčovou zprávou této knihy je, že budoucnost nemá  být nějaká depresivní volba mezi akceptováním (ab)normálního růstu a spácháním fiskální sebevraždy. Kanadská zkušenost rozhodně ukazuje, že nahrazení špatné politiky dobrou vede k dramatickému a rychlému zlepšení, současně s posunem k obnovené důvěře v dobrý stav financí a k opravdovému oživení dlouhodobého růstu. Před čtyřiceti lety, president U.S.A. Richard Nixon slavně poznamenal: „Jsme nyní všichni Keynesiáni.“ Aby plně napumpoval svého vnitřního Keynese, Nixon potřeboval, abychom odstoupili od zlatého standardu, což udělal v roce 1971. Klíč k neutuchajícímu tlaku na tištění peněz byl nalezen. Brzo poté byl vymyšlen nový ekonomický termín: stagflace. Ty dny, nejméně, když se to stalou součástí fiskální politiky, by byl hodně moudrý výrok: „Jsme nyní všichni Kanaďané.“ Jestliže chceme opravit naší národní finanční loď, mohli bychom být dobře uvážit a přemoci naši pýchu a následovat vedení země, která dlouho byla v našem stínu. To je pravděpodobně to, být více efektivní, než další dělání neúspěšné ekonomické politiky z naší vzdálené minulosti.

Zdroj: Outside The Box

Preložil: Ivo Stloukal

Facebook komentár