Američané jsou stále bombardování příběhy, že Obamova chuť mocně utrácet a masivní deficity jsou životně důležité pro oživení ekonomiky. Jak se ukazuje, mnoho jeho fanoušků cituje plán New Deal prezidenta Roosevelta jako důkaz toho, že deficity fungují. (Pozn.: Program New Deal byla série ekonomických programů, které spustil Kongres Spojených států amerických během prvního volebního období prezidenta U.S.A. Franklina Delano Roosevelta v období od roku 1933 do roku 1938. Tyto programy byly odpovědí na Velkou Depresi a zaměřovaly se na to, co historici nazývají „3 R“, z angličtiny – relief, recovery and reform – česky: podpora, oživení a reforma. Podpora byla pro nezaměstnané a chudé, oživení pro ekonomiku, aby se dostala na normální úroveň, a reforma pro finanční systém jako pro prevence proti opakování deprese.) Ve skutečnosti byl New Deal ekonomickou katastrofou, která uvrhla U.S.A. do deprese, která trvala až do vypuknutí 2. světové války, kdy nastala, jak jinak, plná zaměstnanost.
Na počátku loňského roku organizace Campaign for America’s Future [Kampaň za budoucnost Ameriky] (extrémní levicová organizace částečně financována Georgem Sorosem) publikovala obhajobu Rooseveltovy ekonomické politiky od Charlese McMilliona, ve které kategoricky uvedl, že „New Deal Franklin Delano Roosevelta rychle vyvolal růst národní ekonomiky během Velké Deprese“. (The “FDR Failed” Myth – Mýtus o neúspěšnosti Franklin Delan.
Profesor Robert Higgs spočítal, že mezi roky 1930 a 1940 čistá hodnota soukromých investic byla mínus 3,1 miliardy US$ (Robert Higgs, Depression, War, and Cold War, The Independent Institute, 2006, p. 7 – Robert Higgs, Deprese, válka a studená válka, The Independent Institute, 2006, str. 7). W. Artur Lewis spočítal, že mezi roky 1929 a 1938 čistá tvorba kapitálu se prudce propadla o 15,2 procent (W. Arthur Lewis, Economic Survey 1919-1939, Unwin University Books, 1970, p. 205 – W. Artur Lewis, Ekonomický průzkum 1919-1939, Unwin University Books, 1970, str. 205). Benjamin M. Anderson odhadl, že v roce 1939 ekonomika oslabila o více než 50 procent (Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare: A Financial and Economic History of the United States 1914-1946, LibertyPress, 1979, pp. 479-48 – Benjamin M. Anderson, Ekonomika a veřejná sociální péče: Finanční a ekonomická historie Spojených Států 1914-1946, LibertyPress, 1979, str. 479-48). Mělo by tedy být zřejmé, že kde je proces spotřeby kapitálu v plném proudu – jako bylo ve 30. letech 20. století – člověk by měl očekávat, že uvidí významný růst průměrného věku továren a zařízení. To je úplně přesně to, co se stalo, jak ukazuje Tabulka 1.
Tabulka 1 1925-1940 Procento zařízení zpracovávající kovy během deseti let.
Zdroj: Benjamin M. Anderson, Ekonomika a veřejná sociální péče: Finanční a ekonomická historie Spojených Států 1914-1946, LibertyPress, 1979, str. 479.
Co dělá jednoho, který ze sebe dělá sebezvaného ekonoma, jako je McMillion, který nedokáže udělat jednoduchý rozdíl mezi redukcí nevyužité kapacity a zvýšením akumulace kapitálu? Nyní by to mohlo být překvapením pro pana McMilliona a jeho kamarády v Kampani za [socialistickou] budoucnost Ameriky, ale přetrvává trapná skutečnost, že oživení již bylo v plném proudu před tím, než Roosevelt realizoval svoji destruktivní politiku New Deal. Roosevelt byl inaugurován 4. března 1933. Nechci být tím, kdo kazí legraci ostatním (ve skutečnosti ji dělám), ale deprese se stabilizovala „v pozdní zimě na přelomu roku 1932 a 1933“ a oživení bylo zcela v plném proudu v období únor-březen, když Federal Reserve Index of Production (index výroby federálního bankovního systému) stoupl v červenci z 60 na 100 (Frederick C. Mills Prices in Recession and Recovery, National Bureau of Economic Research, Inc., 1936, p. 307 – Frederick C. Mills, Ceny v období recese a oživení, National Bureau of Economic Research, Inc., 1936, str. 307).
Přesto všechno, Roosevelt neúmyslně stimuloval růst výroby. Ve snaze zabránit jím navržených průmyslových zákonů firmy zrychlovali produkci. Jakmile byli jednou zákony realizovány produkce zpomalila. Když referuje Mills o zvýšení produkce, píše:
To zvyšování pokračovalo i v období po platností zákonů, v letech 1935-1936, rostoucí produkce byla poté aktivním faktorem. Ceny klesaly nepatrně. (tamtéž, str. 320).
Mills nebyl jen pozorovatelem, který vysvětloval škodlivý dopad na produkci, který by měly mýt Rooseveltovy blížící se průmyslové zákony. Benjamin Anderson poznamenal, že obchodník, který zvažoval nastupující zákony národního oživení (National Recovery Act) a navrhoval, že se zvýší daně, když
Firmy zvyšovaly produkci, jak jen to šlo, dokud nezačaly tyto vysoké náklady být aktuálními. To nepochybně posunulo produkční křivku na vyšší úroveň, které by jinak dosáhla mnohem brzy (Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare: A Financial and Economic History of the United States 1914-1946, LibertyPress, 1979, pp. 479-48 – Benjamin M. Anderson, Ekonomika a veřejná sociální péče: Finační a ekonomická historie Spojených Států 1914-1946, LibertyPress, 1979, str. 332).
McMillion prohlašuje, že krach v letech 1937-1938 byla zaviněna snížením, federálních výdajů. Jak můžeme vidět v Tabulce 2, oboje, jak federální, tak vládní výdaje rostly až do roku 1936, kdy federální výdaje poklesly z 10,94% HDP na 9,58%, zatímco celkové výdaje (federální plus jednotlivých států) spadly z 20,17% HDP v roce 1935 na 18,74% v roce 1937. To jsou propady o 12,7%, respektive 7,1%.
Tabulka 2 Federální výdaje jako % z HDP, federální výdaje plus výdaje jednotlivých států.
Dejme to teď do kontextu. Pokles celkových vládních výdajů se rovnal ubohým 1,43% HDP. Avšak podle Rooseveltových učedníků a různých keynesiánů, toto bylo dostatečné, aby vzrostla nezaměstnanost z 14,3% v roce 1937 na 19% v roce 1938, zatímco ve stejné době poklesla výroba dlouhodobě trvalého zařízení o 32% a způsobila, že celková průmyslová výroba krachovala o 33% (Lester V. Chandler, American Monetary Policy 1928-1941, Harper & Row, 1971, pp.248-9 – Lester V. Chandler, Americká měnová politika 1928-1941, Harper & Row, 1971, str. 248-9).
Tento nesmysl se stal natolik zakořeněným, že v roce 1943 Paul Samuelson sebejistě předpověděl, že když válka končila a vládní výdaje byly významně sníženy, masivní nezaměstnanost se vrátí na úrovně jako ve 30. letech. K údivů Keyneseho učedníků nic takového se nestalo. Mezi roky 1945 a 1947 roční federální výdaje poklesly z 956 miliard na 36 miliard, tedy pokles o 59 miliard US$ za dva roky. To bylo ohromujících 62% redukce a rovnalo se to 26% HDP, jaký byl v roce 1945.
Namísto toho Amerika klesající ve spirále do deprese s 8 milióny nezaměstnaných stojících ve frontě na polévku, poklesy započaly nejdelší periodu prosperity v historii U.S.A., navzdory faktu, že: Tento úspěch je vše a stojí za povšimnutí – ke keynesianům, ten je – když uvážíme, že ve stejnou dobu „14 miliónů vojáků 2. světové války se také vrátilo do civilního života“. (President Truman’s State of the Union address 6 January 1947 – Zpráva o stavu Unie přednesená prezidentem Trumanem 6. ledna 1947).
Nyní mají keynesiáni sklon k tendenci snižovat přebytky, avšak rozpočet U.S.A. byl v roce 1947 v přebytku, kde zůstal až do roku 1950. (Mimochodem, studenti nenajdou ani jednu z těchto skutečností v žádné keynesiánské učebnici.) Avšak typičtí levicoví“novináři“ Jonathon Chait a David Ignatius stále argumentují, že velké vládní výdaje ve 30. letech zapásly Ameriku a mohly by opět pod vedením Obamy, kdyby jen ti stupidní republikáni mohli odejít. Nelze debatovat s levičáky, kteří jsou mimo realitu.
Smetánka také argumentuje, že to byla redukce vládních výdajů, která způsobila krach v letech 1937-1938. Ale zkušenosti z let 1945 a 1947 bourají fakt, že vládní výdaje jsou nutné k udržení plné zaměstnanosti. Co McMillion a zbytek levičáků ignoruje je fakt, že skutečnou příčinou krachu byl masivní unijní snaha o vyšší reálné mzdy. Následující Tabulka 3 jasně ukazuje tuto situaci. Hodnoty ve sloupci PARW (productivity adjusted real wages = výkonnostně upravené reálné mzdy) jsou reálné mzdy dělené produktivitou.
Tabulka 3 1929-1939 Nezaměstnanost USA, PARW
V ekonomické teorii existuje tendence, že každý faktor musí být zaplacen svým okrajovým produktem (hodnota jeho dodatečného výkonu). Když jsou z nějakých důvodů faktory zaplaceny nadmíru této hodnoty, stávají se prázdnými. V případě práce se toto nazývá nezaměstnanost. Proto se děje to, že období dlouhotrvající všeobecné nezaměstnanosti by mělo být poznamenáno platebním tempem převyšujícím hodnotu pracovního výstupu. To je přesně, co tabulka říká.
Můžeme vidět, že upravená reálná mzda spadla z hodnoty 117,6 v roce 1935 na 114,9 v roce 1936. Díky unijní akci – schválené Rooseveltem – upravené mzdy vyskočily na hodnotu 132,4 v roce 1937 a nezaměstnanost vzrostla ze 14,3% v roce 1937 na 19% v roce 1938. Dva ekonomové odhadli, že v roce 1938 upravená mzda přesáhla o 14% hodnotu z roku 1939. (See Richard K. Vedder and Lowell E. Gallaway’s Out of Work, New York University Press, 1997, p. 103 – Nahlédněte do knihy Richard K. Vedder and Lowell E. Gallaway: Bez práce, New York University Press, 1997, str. 103). Graf 1 dole ukazuje, jak se nezaměstnanost pohybovala opačně proti pohybu upravených reálných mezd.
Graf 1 1929-1939 Hodnoty nezaměstnanosti jsou nalevo (červená linie) a výkonnostně upravené reálné mzdy na pravé straně grafu (černá linie).
Nic nového zde. Šedá oblast v následujícím Grafu 2 představuje rozdíl mezi reálnými mzdami a produktivitou práce. Snadno lze vidět, že během celých 30. let reálné mzdy převyšovali produktivitu. To trvalo do té doby než obě konvergovaly, když poklesla nezaměstnanost. (Však také pomohlo, když si 12 miliónů lidí obléklo uniformy.)
Graf 2 1910-1960 Plná čára označuje produkci za hodinu, body spojené čarou hodinovou mzdu. Osa x jsou roky, osa y označuje průměrná procenty.
Zdroj: Tento graf byl vytvořen tak, že konstantní procentuální růst je vyznačen plnou čarou. Hodnoty produktivity práce a mezd jsou oboje vyjádřeny v dolarech konstantní kupní síly. Data produktivity jsou data pro soukromý sektor a z dat v článku od Johna W. Kendricka, National Productivity and Its Long-Term Projection, National Economic Burelu of Economic Research, May 1951 – J.W. Kendrick, Národní produktivita a její dlouhodobá předpověď, National Economic Burelu of Economic Research, květen 1951, uvedená až doposud National Industrial Conference Board (Národní průmyslová asociace). Data o mzdách jsou v kapitole 1, str. 11
Porovnejme situaci s Austrálií. V roce 1932 vrcholila nezaměstnanost na hodnotě okolo 25% a pak začala klesat, i když výdaje commonwealth (Britské společenství národů) klesly o více než 12% v období mezi fiskálními roky 1930-1931, 1931-1932 až k fiskálnímu roku 1932-1933. V obdobích let 1931-1932 až 1932-1933 celkové výdaje států také klesly. Takže proč začala klesat nezaměstnanost a pokračovala v tom až dosáhla hodnoty 8,9% v roce 1938 oproti 19% v U.S.A.? Protože australské reálné mzdy měly velké pole úpravy vzhledem k produktivitě práce, zatímco Roosevelt dělal přesně pravý opak. I nyní je naprostá destruktivnost NRA prezidenta Roosevelta (NRA = National Recovery Administration – Národní správa pro oživení) sotva příjemná. Benjamin M. Anderson byl ostrý při posuzování destruktivních následků tohoto produktu Rooseveltovy ekonomické negramotnosti:
NRA nebyla míra obnovy. To byla antiobnova… Po celé období NRA nevzrostla průmyslová produkce na takovou výši, jaká byla v červenci roku 1933, tedy předtím, než se začala uplatňovat NRA. Následné ukončení NRA po rozhodnutí Nejvyššího soudu v květnu 1935 teprve vyvolalo první reálné oživení. Vrcholem roku 1933 jsme prošli na podzim roku 1935 a poté u nás s rychle rostoucím objemem produkce a poklesem nezaměstnanosti nastaly dva roky, kdy významně rostl obchod… (Anderson, str. 333-34)
Připomínky Fredericka C. Millse byly neméně usvědčující:
Během deseti měsíců, která následovaly po ukončení [Rooseveltových] zákonů zaměstnanost ve firmách vzrostla o 7% a průměrné hodinové výdělky zůstaly konstantní. Během celého období oživení máme vyložený pokrok ve celkových výplatách mezd, značný nárůst hodinové práce na jednoho člověka a pozoruhodný růst hodinové mzdy. (Mills, str. 325)
McMillion uvedl, že krize byla selháním rozsáhle neregulovaného finančního a komerčního sektoru. To je ohavná lež. Tyto sektory jsou těžce regulovány. Uvést jinak – jak on udělal – je dát najevo naprostým pohrdáním pravdou. Pohrdáním, které se ukázalo při jeho odmítnutí uznat roli, kterou Demokraté hráli v zhoršující se krizi při korumpování Fanny Mae a Freddy Mack a při drancování těchto institucí pro svůj vlastní osobní zisk. Takže existuje jeho odmítnutí uznat fakt, že Demokraté, kteří pomáhali bandě lupičů v organizaci ACORN a kteří zastrašovali banky, aby vytvářely rizikové půjčky. Ale neměli bychom být překvapeni dvojitými standardy pana McMilliona. Jako všichni oddaní levičáci on nebude váhat lhát, aby propagoval socialismus. (Pozn.: ACORN = Association of Community Organizations for Reform Now – Asociace společenských organizací pro reformu teď. Je to soubor organizací založených na komunitním základu v U.S.A., která obhajuje rodiny s nízkými a středními příjmy tím, že zajišťuje sousedskou bezpečnost, voličské registrace, zdravotní péči, dostupné bydlení a ostatní sociální záležitosti.)
Tato krize byla obojí – předvídatelná a současně odvratitelná. V roce 2004 jsem varoval, že Amerika by mohla utrpět finanční problémy okolo roku 2008. A to také stalo. Zdůrazňoval jsem to stále a stále, že hrubě a špatně vedená monetární politika Fedu položila základ pro další recesi a tak by byl trh zase jednou obviňován. Rakušané vždy zdůrazňovali, že uvolnění monetárních politik vytváří ekonomické nerovnováhy (malinvestments), s kterými se musíme brzy či později vyrovnat.
Krize poprvé zasáhla výrobu a poté způsobila svým způsobem rozpad výrobní struktury. Spotřeba vždycky trpí nejméně, zatímco kapitál výrobního průmyslu trpí nejvíce. Následující Tabulka 4 ilustruje tuto situaci. Proto, jestliže si přejeme vyhnout se budoucím finančním krizím, že se centrální banky naučit síle měny a jak ovlivňuje relativní ceny a kapitálové struktury.
Tabulka 4 Poměrná produkce výrobního a spotřebního zboží (Consumer’s Goods) v U.S.A. (1925-1929, průměr = 100)
Zdroj: C.A. Phillips, T.F. McManus a R.W. Nelson, Bankovnictví a obchodní cykly. Macmillan and Company 1937, str.127
Levičáctví je kult a jako všechny kulty, jsou odolné rozumu a faktům, někteří jeho příznivci, jako je McMillion, to demonstrují znovu a znovu.
————————————————————————————————————————
Poznámka k Campaign for America’s future: Toto je nenáviděná organizace Ameriky určená ke zničení jejích institucí a k její přeměně v socialistickou ruinu. Pochopitelně, je financován Georgem Sorosem, který si myslí, že Amerika potřebuje být „denacifikovaná“. Organizace je členem komplexní sítě extrémně levicových organizací, které sdílejí své pohrdání obyčejnými Američany a jejich láskou k vlasti.
Byla spoluzaložena v roce 1996 Robertem Borosagem, mužem, který si myslí, že americké ozbrojené síly jsou hrozbou světovému míru a měly by být proto odstraněny. Také obdivuje sadistického Castra. Od roku 1979 do roku 1988 Borosage vykonával funkci ředitele Institutu politických studií (Institute for Policy Studies). Toto je důležité, protože IPS sloužilo jako fronta pro KGB a Castrův režim během studené války. Institut měl tak úzké vztahy, že otevřeně zaměstnával agenty KGB jako lektory. Po kolapsu Sovětského svazu udržoval vztahy s DGI (Castrovou verzí KGB). Je brutálně antiamerický a dělá vše, co může, aby osudově mrzačil bezpečností služby země a armádu. Jak o této organizaci řekl Brian Crozier:
IPS je dokonalou intelektuální frontou pro sovětskou činnost, která by bylo tvrdě potírána, pokud by byla otevřeně řízena z KGB.
Crozier je jeden ze světových špičkových expertů na Sovětský svaz a byl poradcem britskou tajnou službu, britské ministerstvo zahraničí a CIA. Je členem a zakladatelem prestižního Institutu pro studium konfliktů (Institute for the Study of Conflict). Je také význačným hostujícím členem Hooverovy instituce pro válku, revoluci a mír na Standordově univerzitě (Distinguished Visiting Fellow on War, Revolution, and Peace of Stanford University’s Hoover Institution). Své memoáry publikoval v knize Free Agent: The Unseen War 1941-1991, HarperCollins, 1993 (Nezávislý agent: Neviditelná válka 1941-1991, HarperCollins, 1993).
V tomto bodě se Crozier ukázal, jakým je nebezpečím pro IPS, který mu pohrozil podáním žaloby pro pomluvu u britského soudu. IPS zvolil tuto taktiku, protože ve Spojeném království pravda není obranou v případě pomluvy. Plánem bylo použít soudního vítězství ke zničení Crozierovy věrohodnosti. Ale oni stáhli žalobu, jakmile zjistili, že Crozier bude bojovat (měl finanční podporu Sira Jamese Goldsmithe) a že by byli předmětem veřejného křížového výslechu týkajícího se jejich aktivit a obsahu jistých dokumentů IPS. Jejich zbabělý ústup jen potvrdil Crozierova obvinění proti nim. (Brian Crozier, The KGB Lawsuits, The Claridge Press, 1995 – Brian Crozier, Soudní pře s KGB, The Claridge Press, 1995)
To je vše, co potřebujeme vědět i Borosage a skutečných motivech Campaign for America’s Future.
Zdroj: Brookes News
Preložil: Ivo Stloukal
Facebook komentár